Permakultura a školkové zahrady
Permakulturní zahrada ve školce: Jde to? A proč ji vlastně chtít?
Podle wikipedie je permakultura (z angl. Permaculture) „ koncepce přístupu k zemědělství, přírodě a životnímu prostředí obecně usilující o trvalou udržitelnost nebo ještě lépe o regeneraci přírodních zdrojů.“ Týká se tedy nejen zahradničení, ale my se teď na tuto oblast omezíme.
Permakultura klade důraz na:
- Pochopení zákonitostí sukcese, to nám usnadní práci na zahradě, takže nám zbude čas zahradu vnímat a v klidu si jí užít. Využijeme techniky mulčování, trvalkové záhony, smíšené kultury, …
- Podporu biodiverzity v nejširším smyslu – vytváříme a umisťujeme prvky podporující živočichy – krmítka, domečky, rostliny, i celá speciální stanoviště – vodní a mokřadní, suchá, stinná,…
- Uzavírání cyklů - kompostování, recyklace použitých prvků, využití dešťové vody,…
Rozvíjí:
1. Úctu k přírodě a jejím prvkům (plané keře v živém plotě, barevný trávník nebo louka místo anglického, pár vzácných mizejících plevelů,…)
2. Úctu k dědictví našich předků (krajové odrůdy ovocných stromů, zeleniny, květin „babičkovských zahrádek“, bylinky, … )
3. Úctu k běhu času (růst stromu trvá desetiletí, netřeba vysazovat hned vzrostlé dřeviny, vzhled rostlin se mění v průběhu roku, netřeba pořizovat barevnolisté kultivary,…).
Naučíme se a získáme:
1. Co prozkoumáme všemi svými smysly, to lépe poznáme a můžeme si k tomu vytvořit vztah
2. Vyzkoušíme si odpovědnost za nám svěřené, i to, co nás obklopuje (rostlina, záhonek,…les,… naše planeta,… ). Některé postupy a prvky mohou péči usnadnit a pobyt na zahradě zpříjemnit – vysoké záhony, vrbičkové stavby, přírodní hrací prvky,…
3. Učíme se spolupráci s ostatními – ve vícečlenné skupině je práce zábava, každý zná a umí něco jiného, máme na sebe při tom více času. Lze pozvat sourozence, rodiče, sousedy školky,… Lze i společně zpracovat naše produkty, podělit se o výsledky.
Pojdme se věnovat základním principům permakultury, které využívají první tři body:
Sukcese:
V přírodě probíhá vývoj zákonitým směrem, od nejjednoduššího ke složitějšímu. Každá holá plocha zarůstá, přes stadia jednoletých a vytrvalých rostlin, křovin až ke (na většině území ČR) smíšenému lesu. Naším cílem je podpořit vznik středních stádií sukcese, tj. stromového středněvěkého porostu s keři a vytrvalými bylinami, a třeba i liánami mezi nimi, se souvisejícími důležitými půdními organismy. V permakulturních zahradách se tomuto společenstvu říká „jedlý les“.
První stádia sukcese s ještě nezapojenou vegetací vyžadují neustálé opakování zásahů (pletí, rytí, …) – proto je chceme omezit a zabránit, aby půdní povrch zůstal odkrytý. K tomuto cíli vedou různé cesty – mulčování, podsevy zejm. dusík poutajících rostlin (hl. z čeledi bobovitých) nebo pěstování vytrvalých rostlin místo jednoletých. Mulčovat se dá slámou, senem (pozor na semena přítomných rostlin, nepoužila bych např. na zeleninových záhonech), štěpkou,… Běžně používané mulčování borkou, která má kyselé pH, se hodí jen pro rostliny, které mají toto prostředí rády (jehličnany, rhododendrony, kanadské borůvky,…). Lze z estetických důvodů mulčovat kačírkem (neradím pro jemné křehké rostliny…), ale musí pod ním být mulčovací textilie, pokud si nechceme zkomplikovat údržbu! Použití mulčovací textilie obecně usnadní péči, ale dosti mění mikroklima na povrchu půdy, omezuje rozrůstání výběžkatých rostlin a samovolné šíření těch, které se samy vysemeňují. Zajímavé je využití kartónů (např. použité krabice, raději nepotištěné, máme-li, a s odstraněnými zbytky lepenky) jako vrstvy mezi povrch půdy a mulč - než se rozloží, dobře pomohou omezit šíření „plevelů“. Zda použít mulčování nebo ne je třeba zvážit. Na straně výhod stojí úspora času na údržbu a nižší potřeba zálivky, na druhé straně jsou rizika vyplývající z přítomnosti plzáků španělských, hryzců,… Toto je jeden z příkladů, jak nás zahrada učí pozorně se dívat, co se v ní děje, a rozhodnout se podle aktuální situace.
Omezení údržby můžeme dosáhnout vysazováním vytrvalých rostlin místo jednoletých. Někdo sází rostliny hustěji, aby se porost dříve zapojil. Já sázím na vzdálenost, která odpovídá dospělé velikosti rostlin, s tím, že první rok (nebo i dva) mezi trvalky dosévám nebo dosazuji kvetoucí jednoleté druhy, které prostor vyplní a navíc druhově obohatí. Vhodné je použití podpůrných rostlin, které jednak přivábí hmyz, jednak pomáhají zlepšovat kvalitu půdy – její strukturu i složení (hl. bobovité druhy vážící dusík pomocí hlízkových bakterií na jejich kořenech).
Pokud už se jednoletým rostlinám nevyhneme (zelenina), je lépe je než v monokulturních políčkách po jednotlivých druzích pěstovat jako smíšené kultury (polykultury), nebo aspoň ve střídajících se řádcích, vedle sebe ty druhy, které jsou dobrými sousedy (využívají jinou složku prostředí, odpuzují si škůdce, v dobrém ovlivňují své chuťové vlastnosti,…).
Dále lze ušetřit čas a práci tím, že pokud možno nestříháme a neřežeme keře ani stromy. Místo řezu je vstupní brána pro škůdce a houbové choroby, navíc nutí strom si odstraněnou část rychle nahradit, bylo by tedy nutné řez stále nesmyslně opakovat. (Já stříhám prostokořenné stromky po výsadbě – aby byla v relaci nadzemní a kořenová část, a později u přehoustlých stromů odstraňuji jen suché, křížící se a do koruny směřující větve…). Sekat lze jen z hlediska provozu potřebné plochy, ty v odlehlejších částech zejména větší zahrady lze ponechat jako kvetoucí louku, hmyz a jiní živočichové nám za to budou vděční…
Cílem našeho snažení je tedy postupné vytváření společenstev diferencovaných do přírodu napodobujících pater (stromy – keře – liány – byliny – půda a v ní žijící organismy). Sem některé rostliny vysadíme (hlavně ovocné, příp. jinak významné dřeviny) a třeba kvetoucí bylinky, které přivábí opylovače (dobromysl, yzop, šalvěj, levandule, mateřídouška, šanta, agastache, pažitka, třapatka, kozlík,…), další druhy hluboko koření, takže využijí a vynesou k povrchu i živiny z hlubších vrstev půdy (kostival, křen, třezalka, řepík, sporýš, lnice, …), jiné pomohou omezit „škůdce“ hlavních rostlin (křen, měsíček, afrikán, narcis, …). Další rostliny se při citlivé údržbě (kosení nebo sečení v přiměřených intervalech a vhodné výšce strniště) postupně nastěhují samy (některé s pomocí živočichů, kteří je šíří).
Biodiverzita (přírodní rozmanitost):
V přírodních společenstvech jeden organismus navazuje na druhý, jsou pro sebe vzájemně potřebné a spolupracují, udržují společenstvo v harmonické rovnováze. To, čemu obvykle říkáme „choroby, škůdci a plevely“ nejsou jen něco nežádoucího, ale organismy, které mají v přírodě své místo, ovšem v druhově rozmanitém a vyváženém společenstvu se nemohou kalamitně namnožit, okolí je udrží v přijatelných mezích. Není proto potřeba používat chemikálie k jejich potlačení. Naopak je to nežádoucí, protože jimi otravujeme celý systém – ne jen jeden konkrétní druh, ale na něj navazující organismy, půdu a vše, co z ní vzejde, tedy i naší potravu, tedy i sebe.
Pro zvyšování biodiverzity a ekologické stability v zahradě je vhodné podporovat co nejvíce živočišných druhů (ptáci, ježci, obojživelníci, hmyz,….). Toho lze docílit výsadbou (nebo ponecháním) druhů, které jim slouží za potravu nebo úkryt, případně cílené budování nebo umisťování obydlí.
Z vhodných rostlinných druhů jsme již výše jmenovali ty, které lákají opylovače. Dále sem patří zejména dřeviny, které vytvážejí dostatek pylu a nektaru (to je významné hlavně v časně jarním období) a později bobule a jiné plody pro ptáky. Trnité keře navíc poskytnou některým druhům bezpečný úkryt před predátory. Pokud zahradu před zimou neuklidíme, ale ponecháme aspoň některé odkvetlé rostliny, umožníme mnohým hmyzím druhům přečkat zimu. Kousek neposekané louky se semeny travin a jiných rostlin zase poskytnou potravu semenožravým ptákům (stehlík, hýl,…).
Dalšími možnostmi, jak podporovat živočichy v zahradě, je nainstalovat pro ně krmítka (existují nejen pro ptáky, ale i pro veverky, motýly,…) nebo různé budky a domky. Ty lze docela jednoduše vyrobit – pro včelky samotářky (a také slunéčka, zlatoočka,…) poslouží navrtané špalky nebo svazky rákosových nebo bambusových „trubiček“ (je dobré je navzájem vázat, lepit páskou, nebo nakonec překrýt pletivem, aby se podporovaný hmyz hned nestal potravou ptáků, třeba strakapouda). Pro škvory můžeme umístit květináče naplněné např. slámou a zavěšené tak, aby se dotýkaly kmene, ale pro jejich letní pobyt se osvědčil i jen pruh textilu napevno ovázaný kolem větve. Pokud nemáme čas nebo podmínky budky a domečky vytvořit, můžeme je koupit hotové - nabízejí je kromě klasických hobbymarketů i specializované obchody, kde dbají kromě kvality provedení také na etiku použitých prvků:
https://www.domeckyprobroucky.717.cz/
https://www.budkajakodarek.cz/
Další inspirace pro přírodní zahrady a pro podporu v nich vítaných skupin živočichů:
https://www.prirodnizahrada.com/
https://www.zivotnazahrade.cz/
https://www.vcelkysamotarky.cz/
https://vcelky.cz/hnizdiste.htm
https://prague-ornithology.webnode.cz/projekty/ptaci-zahrady/
Mezi typy stanovišť, které v přírodě mizí, patří hlavně ty maloplošné, které překážejí strojovým postupům a suburbanizaci– zejména mokřadní nebo naopak stepní a suchomilné. Tato stanoviště můžeme v zahradě snadno napodobit a vysadit druhy, které jsou v přírodě vzácné (některá zahradnictví se specializují na jejich množení a prodej, rozhodně tyto druhy neodnášejme z přírody!). Tím, že v zahradě takováto stanoviště vytvoříme, umožníme kromě rostlin přežít druhům živočichů, které jsou na tyto podmínky vázané – plazům, obojživelníkům, hmyzu,… Ježci ocení hromádku klestí nebo listí v rohu zahrady, stejně tak plazi a obojživelníci. Ti mohou žít v alespoň malém mokřadu (skokani,…) nebo naopak třeba v suché zídce (ještěrky). Ponechání stromů s dutinami, případně možnost skrýt se na půdách umožní život netopýrům. Pokud tuto možnost nemáme, i pro ně je možné pořídit speciální budky. Ze stovek druhů hmyzu jich můžeme na naší zahradě pozorovat také hezkou řádku, máme-li pro ně vhodné podmínky. Některé mají jako svou základnu mokřad (potápníci, vážky, ….), pro čmeláky, včelky a motýly můžeme vysít nebo vysadit květinové bistro – záhon skládající se z druhů, které tyto druhy přitahují. Typické jsou zejména rostliny hluchavkovité (levandule, šalvěj, tymián, yzop, saturejka, mateřídouška, speciálně úžasná je dobromysl), bobovité (různé jetele, čilimníky, hrachory, vičenec, …), hvězdnicovité (astry, pcháče, bělotrn, třapatka – Echinacea, …), brutnákovité (hadinec ruský, plicník, svazenka, …), mrkvovité pro pestřenky (na listěch kopru nebo mrkve se živí i housenky otakárka fenyklového), pro noční motýly se sázejí třeba nocenky, pupalky, plaménky,… V části zahrady, kam nechodíme denně, můžeme místo trávníku vysít barevnou druhově bohatou louku. Navíc hmyzím druhům prospějeme, když jim vytvoříme skrýše nejen na letní sezónu, ale také jim ponecháme možnost ukrýt se v naší zahradě přes zimu, třeba tím, že suché odkvetlé stonky rostlin nebudeme odstraňovat dříve než na jaře, až hmyz tento úkryt opustí…
Živočichové se nám za toto ohleduplné chování bohatě odmění. Jednak nám pomohou regulovat druhy, které si v zahradě nepřejeme (ropuchy, ježci a užovky slimáky, ptáci, žáby, škvoři, zlatoočka, střevlíci nevítané druhy hmyzu – komáry, mšice,…). Hmyz pomáhá opylovat některé druhy rostlin. A zejména - můžeme se s dětmi radovat z přítomnosti krásných a zajímavých druhů na své zahradě a mít dobrý pocit, že jsme usnadnili přežít těm, kteří jsou součástí přírody nejméně stejně dlouho, jako člověk, a tudíž v ní také mají mít své místo.
Uzavírání cyklů:
V přírodě neexistuje odpad. Vše se využívá a dále přeměňuje, je zdrojem pro navazující organismy. Je tedy rozumné odpad nevyhazovat, ale v maximální míře recyklovat. Proto kompostujeme, využíváme dešťovou vodu, využíváme již použité prvky, které by jinak skončily na skládce (staré nádoby na pěstování rostlin, použité cihly na okraje záhonů, ostříhané větve na vytvoření úkrytu pro ježka nebo obojživelníky aj.), mulčujeme (slámou, pokosenou trávou, štěpkou z větví,…),…
K ukládání materiálu na kompost můžeme využít buď plastové kompostéry ve velikosti podle odhadovaného množství materiálu, zakoupené hotové kompostéry z dřevěných dílů, nebo si můžeme místo pro kompost vymezit použitými dřevěnými trámky, latěmi, paletami, nebo třeba kulatinou z pokácených dřevin. Tato řešení mají výhodu v lepším větrání boky ohrazení. Existují i dražší a větší zateplené otočné kompostéry, které umožňují hmotu v nich občas promísit a urychlují kompostovací proces. Do kompostu se ukládá: tráva, listí, sláma, další zahradní odpad, posekané, nadrcené, větve, třísky, piliny, hobliny, kůra, popel ze dřeva, bioodpad z domácností - zbytky ovoce, zeleniny, káva (filtry i sedlina), čaj, rozdrcené skořápky z vajíček. Naopak do kompostu nepatří: nerozložitelné odpady (plasty, kov,…), zbytky potravin (vařené zbytky jídla, kosti, odřezky masa, tuky, ryby, mléčné výrobky), chemicky ošetřené zbytky (citrusové slupky,…), rostliny množící se řízkováním (maliník, břečťan, přísavník, ...), rostliny napadené chorobami, popel z uhlí, časopisy a další barevně potištěný papír, jen s opatrností oddenkový plevel a listy ořešáku (tak, aby tvořil jen menší část hmoty kompostu). Kompost je dobré umístit do polostínu (na plném slunku by příliš vysychal, není-li jiná možnost, aspoň ho zastínit nebo přikrýt). Někdo používá k podpoře procesů zálivku bylinnými výluhy (kopřiva, řebříček, heřmánek,…). Další možností je pořízení vermikompostéru a násady speciálních žížal, toto doporučuji hlavně pokud máme malý prostor a chceme využít kuchyňský odpad.
Kde najdeme inspiraci a kde pomohou:
Dešťová voda se také tradičně využívá, zejména k zálivce rostlin. Je možné zakoupit na ní speciální barely (o různém objemu), které mají vrchní kryt, nebo je možné využít jiné nádoby, které máme – sudy apod. Pak ale musíme myslet na živočichy, aby pokud do nádoby spadnou, mohli se i dostat ven. Pro hmyz obvykle stačí položit na hladinu předmět, který plave a má takové okraje, na které hmyz vyleze. Pro bezpečí větších živočichů je lépe povrch zakrýt nějakou sítí, mřížkou, pletivem apod. Další možností je využít dešťovou vodu na napájení jezírka nebo tůňky. Vodu do ní lze svést přímo potůčkem, nebo prostřednictvím trubek nebo dřevěných korýtek,…
V permakulturních zahradách se voda vítá jako dar, se kterým je třeba dobře hospodařit, vytváří se proto prvky, které umožňují vodu zachytit a nechat jí vsáknout, takže neodtéká z prostoru rychle a nepůsobí erozi. Využívají se tzv. svejly (zasakovací příkopy ve svahu, vyhloubené přibližně po vrstevnicích), nebo se budují dešťové zahrady (rain gardens, dešťová voda je svedená do rostlinami osazených prohlubní). Je ale otázka, jestli jsou tyto zajímavé prostředí stabilizující prvky z provozních důvodů využitelné i ve školních zahradách…
Recyklace použitých předmětů je výzva pro naši fantazii… Je možné dále využít materiál ze zahrady, např. větve vrby, lísky, svídy aj. (kromě mulčování štěpkou) na výplet stěn vysokého záhonu nebo zástěny. Ohraničení záhonů se dá vytvožit z různých trámů, dlaždic, použitých cihel,… z těch se dá vyskládat i hezká základní konstrukce bylinkové spirály. Mnoho použitých nádob můžeme využít na pěstování rostlin, užitkových i okrasných (nejen kbelíky, hrnce, kelímky na sadbu, ale třeba i nákladní autíčka nebo botky, ze kterých už jsme vyrostli). Různé láhve a hrníčky se mohou po naplnění senem proměnit v domečky pro hmyz. Mulčovat se dá nejen štěpkou nebo senem, ale lze využít i kartóny, rohože a zbytky koberců z přírodních materiálů. Možností je zkrátka nepřeberně.
Permakulturní přístup (nejen k zahradě) nám dovolí zanechat našim potomkům prostředí vhodné k životu, čisté, s nevyčerpanými zdroji a s přeživšími sousedy z živočišné říše. A umožní nám naše děti a vnuky se citlivý přístup k přírodě naučit a vnímat jako něco samozřejmého.
Permakulturní zahrada je vlastně kousek přírody, který respektuje její zákony. Najdeme v ní druhy, které se v přírodě vyskytují jako původní, ale na druhé straně si permakulturní přístup váží i toho, co vytvořily předchozí generace – starých a krajových druhů a odrůd.
Preferujme naše původní druhy
Každá rostlina (i živočich) má své nároky na podmínky prostředí, ve kterém se mu dobře daří. Když pěstujeme ty rostliny, pro které tyto vhodné podmínky v zahradě máme, starají se „samy o sebe“. Čím cizokrajnější, cizorodější druh, tím více bychom pro něj museli podmínky upravovat, aby prospíval – ať už se jedná o úpravu pH půdy pro druhy vyžadují kyselejší substrát nebo třeba přenášení teplomilných druhů na zimu dovnitř nebo jejich důkladné zakrytí apod. Je třeba pečlivě zvážit, jestli tyto druhy opravdu chceme a potřebujeme, jestli je nemůžeme plnohodnotně nahradit našimi původními druhy. Některé cizorodé organismy mohou navíc ovlivňovat své okolí nežádoucím směrem (okyselují půdu opadem, mohou být příliš agresivní až invazivní,…). Domácích druhů je také dost, jsou krásné, přizpůsobené našim podmínkám, jsou tu doma a jsme na sebe vzájemně zvyklí.
Plané keře v živém plotě
mohou krásně nahradit jednodruhové ploty z nepůvodních druhů, často speciálních zahradních kultivarů. Zatímco plot z thújí, cypřišků nebo rychle rostoucího habru výhled na silnici také zakryje a prach z ní zachytí a některé druhy ptáků v něm jistě hnízdit mohou, druhově pestré živé ploty, zejména z našich domácích druhů, nabízejí řadu výhod navíc. Kromě toho, že – vybereme-li druhy do odpovídajících stanovištních podmínek – budou dobře prospívat, budou pestré, odmění nás květy a jejich plody mohou být potravou pro ptáky a další tvory v zahradě (malvičky hlohů, plody ptačího zobu, zimolezů, kaliny, meruzalek,…). Z čistých podmínek i pro děti (šípky růží, plody černého bezu, dřínky, lískové oříšky,…). Z bobulek klokoče naše babičky navlékaly korálky a růžence a moc často ho už nepotkáme, přestože je to krásný keř se zajímavými květy i plody – nafouklými „lampionky“ s několika semeny. V trnitých keřích růží, hlohů a dřišťálů mohou hnízdit ptáci, v bezpečí před predátory.
Keře do přírodního živého plotu nemusíme sázet nijak hustě, stačí ve vzdálenosti po metru nebo i více u vzrůstnějších druhů. Údržbu nám usnadní zamulčování (nejraději slámou, pokud máme možnost, je to přírodní materiál, který se postupně rozkládá, takže obohacuje stanoviště o organické látky, navíc je levný). Volně rostoucí živé ploty pravidelně nestříháme a netvarujeme. Jen pokud už přesahují akceptovatelné rozměry, můžeme je zastříhnout, nebo v zime „kopicovat“ – seřízneme celý keř nízko nad zemí a on v brzké době obrazí z kořenů. Tím jsme ho navíc i zmladili.
Louky
Prostor kolem školky je obvykle potřeba z provozních druhů sekat častěji, zejména trasy, kudy se chodí, místa, která se využívají pro hry…. Navíc v současné době panují obavy z infikovaných klíšťat a pylových alergií. Ale – je opravdu třeba sekat často a celou zahradu, zejména pokud je rozlehlejší? Co si ušetřit trochu práce a času, a současně udělat radost hmyzu, ptákům, našim očím a smyslu pro krásu a barevnost?
V blízkosti budovy bude tedy asi z provozních důvodů častěji sečený trávník nejvhodnější volbou. Někdo má rád ty „anglické“. Ano, vypadají uklizené a tvoří výrazný zelený kontrast k barevným záhonům a kvetoucím dřevinám… ale mají i své nevýhody. Obvykle je tvoří jen několik (málo) druhů trav, které koření ve stejné, ne moc silné svrchní vrstvě půdy, ze které čerpají živiny, je proto potřeba je hnojit. Za sucha zase velmi rychle vysychají, zejména pokud se „povedlo“ je čerstvě před horkým suchým obdobím posekat, zanedlouho je vidět smutný výsledek v podobě do žluta sežehnuté plochy. Je to téměř monokultura - pro choroby a škůdce je pak snadné se v takovém prostředí rychle šířit – typický příklad je plíseň sněžná.
V přírodních zahradách se proto volí druhově bohatší barevnější možnosti - porosty obsahující kromě trav i kvetoucí druhy rostlin. Mnohé z nich koření v hlubších vrstvách, většina z nich je oblíbená hmyzem, a některé z těchto rostlin mají jedlé listy nebo květy, nebo je můžeme použít jako bylinky (sedmikráska, pampeliška – smetanka, violka, jitrocel, popenec, jetel luční, slézy, jahodníky, mateřídouška, …). Tyto porosty mohou nerušeně růst, a když potřebujeme „zelený trávník“, není nic jednoduššího, než čerstvě posekat. Další starosti s údržbou (zálivka, odplevelování, hnojení, omezování mechu,…) nás nečekají.
V odlehlejších částech zahrady může být porost ještě mnohem pestřejší, tady můžeme vysadit naše původní plané luční druhy květin (různé chrpy, zvonky, hvozdíky, silenky, dobromysl, pelyňky, štírovník, úročník a další bobovité, kontryhel, vrbiny, svízele, i vyšší druhy slézů, jestřábníky,…), nebo vysít kvetoucí louku, sekanou (nebo kosenou J) jen párkrát za rok.
Jak se k těmto barevným lučním společenstvům dopracujeme? Existují dvě základní možnosti:
Pokud zakládáme zahradu „od nuly“ a žádný travní porost v ní zatím není, jen třeba nedávno navezená ornice, je vlastně jediná použitelná možnost – povrch pečlivě zkultivovat, urovnat, vybrat některou z lučních směsí a louku vysít. Při setí se doporučuje osivo míchat buď s jemním suchým říčním pískem, nebo krupicí – jednak se semena „naředí“ a nebudeme sít zbytečně hustě, jednak bude na půdním povrchu dobře barevně patrné, která plocha už je osetá. Potom je dobré povrch lehce utužit válcem, případně i lehce zalít (opatrně!). Vhodná pro zakládání louky jsou zejména vlhčí období roku – jaro a podzim. Seká se zpočátku také velmi opatrně (klíční rostlinky jsou jemné), pokud možno lehčí sekačkou – a nebo kosou, aby se omezily jednoleté „plevelové“ druhy, které se jistě objeví (semena některých byla v tzv. bance semen v půdě, některá se sem dostanou třeba pomocí větru, a dokud není porost zapojený, mohou se snadno uchytit). V dalších letech se seká 1-3x ročně, aby se luční rostliny mohly vysemenit. Počítáme s tím, že porost se bude vyvíjet, některé druhy odejdou (třeba ty jednoleté, které ve směsích bývají přimísené pro barevnost v prvním roce), některé se rozrostou, další druhy se nastěhují samy z okolí.
Druhou možností, pokud na zahradě trávník už máme (a je škoda ho rozorat, abychom ho mohli znovu osít podle našich představ, protože bychom získali nejméně na několik měsíců povrch nevhodný pro pohyb a další využití), je určitými postupy ho obohacovat o další luční druhy. Za prvé je dobré častěji sekat a posečenou hmotu odvážet (omezí se konkurenčně silnější druhy, takže ty slabší budou mít výhodnější podmínky k šíření), ale pozor na výšku sečení! Pokud budeme sekat příliš nízko nad zemí, hrozí porostu jednak nadměrné vysychání, jednak budou v šíření podporované výběžkaté druhy, o které možná tak moc nestojíme (např. pryskyřník prudký, ostřice srstnatá, jetel plazivý,…). Za druhé je možné louku obohacovat o další luční druhy zejména v narušených místech (například krtiny, nebo drobnější uměle připravené, třeba zryté nebo zakartónované plošky) – do nich je možné luční druhy dosadit nebo vysít - ať už jednotlivě, nebo ve směsi. Další druhy se jistě i sem postupně přistěhují samy…
Hotové luční osivové směsi lze koupit (prodává je např. firma Planta Naturalis, kde si je možné „hotové“ kvetoucí louky v rámci dní otevřených dveří prohlédnout předem) nebo si je můžete vlastnoručně nasbírat ve svém okolí. Nevýhodou druhé možnosti je značná pracnost při sběru, čištění, sušení a uskladnění, naopak výhodou je, že semena budou pocházet z místních podmínek, takže jim budou dobře přizpůsobená. Navíc budeme mít motivaci a možnost poznat s dětmi blízkou přírodu mnohem lépe, než při běžných procházkách.
Firma Planta Naturalis nabízí směsi pro stanoviště s různými podmínkami prostředí, a také pro naše rozmanitá přání a požadavky (výslednou výšku, typ využití, ale třeba i převládající barevnost – bílé, žluté, modré a červené louky). Takovéto porosty jsou druhově bohaté (směs obsahuje desítky druhů, např. oblíbený Zelený chodníček, vhodný pro častěji sešlapávané plochy, jich obsahuje přes 60 – počítá se tedy, že výsledná skladba bude pestrá a voňavá, i když se neuchytí v našich podmínkách úplně všechny zastoupené druhy). Najdeme v nich jedlé rostliny, bylinky, koření. Můžeme je nechat vykvést pro hmyz, výborně působí proti erozi, protože obsahují různě hluboko kořenící druhy, i proto jsou odolné vůči suchu a chorobám. Pokud netrváme na zahradě pečlivě uklizené před zimním obdobím a necháme část neposečenou, můžeme v zimě pozorovat semenožravé druhy ptáků hodující na odkvetlých rostlinách.
Novým trendem posledních let, který k nám dorazil za zahraničí, je pěstování tzv. luk pro opylovače (včely, čmeláci, motýli,…). Tato společenstva umožňují život dospělým motýlům i housenkám, a také dalším druhům hmyzu. Louku tvoří logicky druhy pro ně atraktivní (což mohou být kromě bobovitých, hluchavkovitých, silenkovitých a mrkvovitých třeba hlaváče a chrastavec, také různé bodláky…). Tyto porosty se sečou jen jednou v roce, obvykle koncem vegetace, a to postupně, ne celá plocha najednou. Strniště musí zůstat aspoň 5 cm vysoké a posečenou hmotu je potřeba odvézt. Letos tyto směsi nabízí také Planta Naturalis, nebo zkušebně na míru hmyzím druhům i Zelená domácnost.
Další možností, jak ukázat dětem to, co v přírodě kdysi bývalo běžné, ale dnes je vzácné, je vysít mizející jednoleté plevelové druhy na kousek záhonu – ať už mezi zeleninu, kam patří „funkčně“, nebo mezi květiny, kam patří svou krásou. Druhy jako koukol polní, ostrožka stračka, kamejka rolní, hlaváček letní, suchokvět roční, paprska velkokvětá,… jsou nádherné rostliny, které člověk moderními zemědělskými postupy skoro vyhubil.
Firmy, které se specializují na pěstování a prodej mj. našich původních druhů:
https://www.prirodnizahrada.com/
Staré a krajové odrůdy
ovoce, zeleniny i květin jsou mizející dědictví po našich předcích. Panenská a Míšeňská jablíčka už známe hlavně z pohádek a písní.
V současné době koupíme v supermarketech vždy jen několik komerčních odrůd ovoce – které mají plody typizované, stejné barvy a velikosti, dobře se skladují a vypadají krásně. Ale ochudili jsme se tak o pestrou paletu barev, chutí, vůní a tvarů, o odrůdy, které byly nějak specializované. Například některé odrůdy jablek se hodily na sušení, některé na mošt, jiné na štrúdl, další vydržely ve sklípku až do jara příštího roku,…. Některé hrušky byly dobré na povidla, některé na pracharandu (kdo dnes ví, jak chutnala pracharanda???), ty nejranější plodily už v době žní,… Tyto odrůdy byly geneticky rozmanité, přizpůsobené místním podmínkám, nevyžadovaly intenzivní pěstební postupy. V době poměrně nevyzpytatelného průběhu počasí během roku i šířících se odolných chorob a škůdců by tato genetická šíře mohla poskytnout šanci, jak těmto novým nástrahám čelit.
Původní odrůdy ovocných stromů se roubovaly na silné podnože, které umožňovaly růst vysokokmenných tvarů. Pak ale přišla doba, kdy byly moderní zákrsky, různé ovocné stěny a umělé tvary. Stromky na slabých podnožích potřebují řez, postřiky, dožívají se jen několika málo desetiletí, jejich kořenový systém je kotví v zemi jen s námahou, takže obvykle potřebují oporu… navíc je obtížné využít jen nízký prostor pod nimi. Podle mého názoru velké stromy (aspoň polokmeny) mají i v dnešní době své opodstatnění, nejen v alejích a velkých sadech, ale i jako dominanta zahrady – třeba rodové stromy, s obytným prostorem pod nimi…. Dlouhověké vzrůstné stromy sázíme nejen pro nás, ale i pro naše děti a vnoučata.
K podobnému vývoji jako u dřevin došlo i u zeleniny. Místo několika dnešních odrůd fazolí nebo salátu se jich v minulosti pěstovaly desítky. Mnohé druhy (nejen odrůdy!) už dnes ani neznáme – tuřín, vodnice, zelí hlavatka, kozí brada, divoká rajčata s drobnými sladkými plody, slavné brambory Rohlíčky,… Tyto odrůdy byly dobře přizpůsobené podmínkám, ve kterých se pěstovaly. Užitek dávaly po větší část roku, ať už přímo sklizené, nebo skladované. Také diverzita těchto druhů tedy dává naději lépe čelit neočekávaným situacím v budoucnosti, tedy pokud se podaří jejich rozmanitost uchovat.
Zahrady našich babiček vypadaly úplně jinak, než naše moderní zahrady. U domu bývala předzahrádka a v ní řada od jara do podzimu kvetoucích barevných druhů, lákajících hmyz. Tyto rostliny byly nenáročné, barevné, voňavé, daly se použít k řezu, k výzdobě chalup i kostelů, a mezi nimi rostly i ty, které se používaly do kuchyně nebo na léčivé čaje. Jak takové zahrady byly krásné dnes vidíme ve skanzenech. Druhy jako srdcovka, astry, floxy, kohoutky, chrpy, slézové růže, ostrožky, zvonky, staré voňavé odrůdy růží a pivoněk pohladí svou krásou, nejen pohádkovými jmény. V zahradě tvořily pestrobarevné porosty spolu s léčivkami a kořeninovými rostlinami. Ve větší míře než dnes se pěstovala např. dobromysl, mateřídouška, libeček, měsíček, řepík, kozlík, kontryhel, heřmánek, maří list balšámový i hořký pelyněk a puškvorec na břehu rybníčku. Určitě je zajímavé i dnes se na tyto květinky podívat zblízka a naživo.
V posledních letech se povědomí o významu tradičních odrůd šíří, takže zejména ovocné odrůdy pěstují i další pěstitelé, nejen ti osvědčení:
https://petrburil.webgarden.cz/
Na zahradě od jara do zimy
Na přírodních zahradách je krásné, jak se mění a vyvíjejí v průběhu roku i po sobě jdoucích let. Zahrada tak není nikdy stejná dnes jako včera nebo jako ve stejnou dobu před rokem. Barvy porostů se mění v průběhu roku. K jaru patří svěží zelené tóny rašících listů. V létě řada druhů kvete. Podzim si spojujeme s pestrým zbarvením listí. V zimě zůstávají na některých keřích poslední bobule, dobře vidíme jemnou strukturu větvoví dřevin a pod sněhem tušíme polštářky rostlin, ve stéblech odkvetlých druhů spí přezimující hmyz… Je to něco úplně jiného, mnohem dobrodružnějšího, než zahrada s dominantami stálezelených jehličnanů, zpestřená různými barevnolistými a panašovanými kultivary, které jsou ale po většinu roku stejné. Tím, že vysazujeme ty „původně barevné“ druhy, vlastně vyjadřujeme respekt přirozenému běhu času…. stejně jako tím, že stromy sázíme mladé (viz řada přísloví o sázení mladých stromů a výsledcích přesazení těch starých…), a ne hned vysoké. Ty sázené menší, které si vytvoří svůj kořenový systém až na novém místě, rozdíl ve výšce brzy dohoní, a navíc nás učí trpělivosti a očekávání, těšení se na výsledek J.
Pro děti jistě bude zajímavé vidět, jak dlouho opravdu roste ředkvička, salát nebo rajče, jak rychle dozrávají jahody, že reálná doba růstu rostlin je jiná, než v počítačových hrách typu Farmville ;-) ). Také si možná rády prohlédnou „ve školce dřevin“ klíčící rostlinky, které vypadají úplně jinak, než dospělé stromy, uvidí, že kmeny zamlada mají jinou kůru, než ty staré, nebo uvítají příležitost podívat se do květu zblízka – ta je jen u menších rostlin, na které ještě dosáhneme…. Rostliny, zejména stromy, nás učí úctě ke stáří – pamatují víc než mnozí z nás. Dlouho trvá, než vyrostou, musí čelit i méně vlídným povětrnostním podmínkám. Proto je vždycky potřeba velmi pečlivě zvážit kácení. Také proto, že ve starých stromech jsou i různé dutiny, ve kterých hnízdí ptáci, nebo žijí netopýři, plch, různé druhy hmyzu,… Naopak vysazení stromu může být krásná příležitost připomenout významnou událost, třeba i v souvislosti s životem školky.
Na příkladu přírodních zahrad a v nich žijících druhů je krásně vidět, že jsme jen jeden článek v řetězci generací, a naše zahrada je jen jeden dílčí kousek z celé biosféry. Můžeme si uvědomit, kam patříme, a s vděčností poděkovat, že jsme součástí.
Zahrady pořizujeme hlavně proto, abychom měli radost z toho, jak jsou krásné. A aby si měly děti kde hrát. (Ti praktičtější z nás i k obohacení jídelníčku J, a proto, aby děti viděly, jak to roste). Jsme zvyklí je tedy vnímat hlavně očima.
Není divu – těch tvarů a barev, měnících se od jara do zimy, také podle denní doby a počasí, jaké zrovna je… slunko prosvítající skrz listy stromu, nápadná květenství některých trav (třeba kavylů) vlnících se ve větru, za mokra po dešti zřetelněji vystupující barevné odstíny kamenných prvků,… A nevidíme jen rostliny (a neživé prvky), ale i různé živočichy, kteří je navštěvují. Je jich tím více, čím pestřejší stanovištně, tedy i druhově, zahrada je. Dokonce jsou i možnosti, jak tiše a opatrně nahlédnout i tam, kam běžně nevidíme: pomocí budek s vestavěnými kamerami do ptačí domácnosti, skrz speciální dlaždice na život pod povrchem půdy, pomocí jednoduše svépomocně zhotovených poklic a závažíček na stínomilné druhy žijící těsně při povrchu půdy,… Také neživé prvky mají v zahradě své místo - výstavky kamenů jsou v poslední době hodně oblíbené, naopak dřevěné prvky jsou už tradiční, stejně jako sochy, plastiky,…
Samozřejmě jsme zvyklí zapojit čich… přece proto mnohé květiny pěstujeme – lilie, růže, hrachory, večernice, zimolezy, mateřídouška, šalvěj, meduňka,…. Dobře známe jemnou vůni jablíček a broskví i výrazněji vonící jahody a maliny. A jistě nespleteme ani cibuli nebo česnek, majoránku nebo listí ořeší J.
Dalším důležitým smyslem je bezesporu chuť. Vždyť proto pěstujeme všechno to slaďoučké ovoce a čerstvou křupavou zeleninu. Ale co ty méně známé druhy a chutě? Vezměme si třeba bylinky: bylinky některé na chuť příjemné a dobré, jiné nepříjemné. Někdy až nezapomenutelně: kyselý šťovík děti jistě znají, ale což bobulky meruzalek? Nezapomenutelně hořký je pelyněk, pampeliškový list nebo kořen, nebo puškvorec, sliz na jazyku tvoří krásné nápadné květy slézovitých, které se dají použít na ozdobu salátů, nebo mladé listy lípy srdčité, ostré jsou listy rdesna a pálivé papričky (opatrně!)… Doménou chutí jsou zeleninové a bylinkové záhony, třeba i různých speciálních tvarů (spirály, kopečky,…) .Také keře nemusíme pěstovat jen v řadě nebo náhodně v trávníku, ale můžeme je s výhodou využít na vytvoření spirály (úžasná je ta Fibonacciho, podle které sama příroda tvoří květy, šišky, vine úponky nebo rozmisťuje listy kolem stonku…), nebo třeba labyrintu.
Své okolí děti poznávají i hmatem. Povrchy květin mohou být měkké, tuhé , plstnaté, pichlavé, plody a semena hladce oblá i ostrá, celistvá nebo s různými výstupky,… Využití se nabízí – stačí látkový sáček naplněný různými přírodninami, a hmatové poznávání je připravené. Snadné je to bez použití očí jen zdánlivě…
Dotknout se kamene mokrého po dešti je úplně jiný zážitek než toho ohřátého slunkem. Příjemné (a zdravé!) jsou i akupresurní chodníčky – stačí z vytyčené dráhy odstranit drny a do vyhloubené trasy vložit mulčovací textilii (raději dvojitě) a pak už vyplňovat různými materiály – pískem, rašelinou, kačírkem, šterkem, mulčovací kůrou, pilinami, zajímavé jsou šišky, mech,…. Zkrátka podle fantazie a možností. Nezapomenout myslet na přepážky mezi jednotlivými druhy, a také lem trasy, aby výplně neutíkaly do trávníku… Hmatově úžasný prvek je bahniště… kousek zahrady bez vegetace, nebo ohrádka (např. velikosti pískoviště), kde děti mohou mísením hlíny a vody vytvážet bláto a z něj tvořit – inspiraci najdeme např. při Dnech bláta J
https://www.worldforumfoundation.org/get-ready-for-mud-day/
Sluch zbyl jako poslední ve výčtu, ale také si přijde na své: šumění vody potůčku nebo za deště na střeše, vítr v korunách stromů, chřestící semena v plodech, jaké domorodí obyvatelé používali k hudebním účelům, a také zpěv ptáků, kvákání žab, cvrkot sarančat,… I přírodních zvuků je zahrada plná. Navíc jí můžeme doplnit zvukovými prvky, zvonkohrami, cinkajícími a klepajícími mobily. Vtipné je využití vyřazeného nádobí, takový mobil dodá zahradě osobité kouzlo a doplní její ráz.
Vše, co děti důkladně prozkoumají všemi svými smysly, to lépe poznají a mohou si k tomu vytvořit blízký vztah, který přetrvá. Tímto pozorováním zárověň vnímají, jak příroda dokonale funguje, jak vše se vším souvisí…
Hodně inspirace jsem našla při návštěvě https://www.cegv-cassiopeia.cz/,
Šikovné výrobky zejména pro živočichy na zahradě mají např.
https://www.domeckyprobroucky.717.cz/
https://www.budkajakodarek.cz/
rady najdeme např. u
Péčí o zahradu se děti učí mít odpovědnost za svěřené, i za to, co nás obklopuje (rostlina, záhonek,…les,… naše planeta,… ). Naučí se, co u nás roste a žije, a co potřebuje k životu (živiny, vláha,…). Zejména období s extrémním počasím bývá kritické a bývá potřeba lidské pomoci.
Některé postupy a prvky mohou ale péči usnadnit a pobyt na zahradě zpříjemnit – vysoké záhony, vrbičkové stavby, přírodní hrací prvky,…
Zakládání vyvýšených zeleninových záhonů
Jejich boky lze zhotovit z různých materiálů, nejtrvanlivější je beton či kámen, nejjednodušší je konstrukce z dřevěných prken či trámků nebo cihel. Je možné vytvořit i krásný záhon vypletený z proutí, ale je dosti pracný (vydrží několik let podle síly prutů).
Pokud není čas a prostor boky záhonu vyrobit, je možné ho zakoupit hotový, příp. si nechat udělat na míru, třeba u místního truhláře, nebo u specialistů, např.
Záhon plníme organickým materiálem, dospodu je možné použít i velmi hrubý materiál – větve ovocných stromů, keřů apod., štěpka nebo piliny (ne z jehličnatých stromů) – pozor, časem se slehne, bude potřeba materiál doplnit (např. kompostem). Směrem k povrchu dáváme jemnější materiál, vrchní vrstvu tvoří kvalitní zahradní zemina, nebo lépe vyzrálý kompost. Povrch půdy kolem rostlin je možné pro omezení údržby mulčovat. K tomu se dá využít veškerý bio odpad ze zahrady. Jako další materiály se doporučuje dovézt nejraději slámu nebo štěpku, když kůru, tak z listnatých dřevin. Naopak se nedoporučuje používat klasickou mulčovací kůru pro její kyselé pH, kromě rhododendronů a podobných acidofilních rostlin, které jsou tomuto prostředí přizpůsobené. Lze mulčovat z estetických důvodů kačírkem apod., ale musí pod ním být fólie, pokud si nechceme zkomplikovat údržbu! A také pozor na křehké rostliny. Na rozdíl od organického materiálu ale kačírek nepřinese do půdy žádné živiny.
Pro bylinky se často budují bylinkové spirály. Od základny se vinou a zužují směrem k vrcholu a vytvářejí různá stanoviště, která se liší dostupnou vlhkostí a osluněním a poskytují vhodné podmínky různým rostlinám. Vnitřek spirály je možné vyplnit kameny, sutí apod., které vytvoří drenáž, ale povrchová vrstva musí být pro bylinky přiměřeně úrodná. Také je zapotřebí vytvořit spirálu určité minimální velikosti, protože ty malé a nízké plnohodnotně zastíněné stanoviště na severní straně vytvořit nedokáží. Obvykle se na bázi spirály umisťuje jezírko (vytvořené z fólie nebo s použitím nádoby, ať už recyklované, nebo speciálně pořízené k tomuto účelu). V něm může růst např. vachta trojlistá nebo puškvorec.
Tvarem přirozenější, avšak také nabízející různá stanoviště pro bylinky, jsou různé valy a kopečky. Mohou být v rovné linii, nebo podle potřeby např. lemovat příchodovou cestu ke školce. Také jejich základ tvoří kameny (n. cihly, použité betonové komponenty,…..), později jsou zakryté bylinkami.
Osazení je podobné, svrchní osluněné a nejvíce vysychavé stanoviště vyhovuje středomořským bylinkám, šalvěji, yzopu, routě, tymiánu, také dobromysli, mateřídoušce a pelyňku, níže může být šanta, Echinacea, meduňka a kopr (pozor, obě bylinky se rády vysemení), maří list balšámový, monarda, bazalka,… vlhčí spodní části ocení petrželka, pažitka, tzv. česnekopažitka, libeček. Někdo vysazuje mezi bylinky i mátu, ale s tou je třeba být opatrný, protože pokud se jí u nás líbí, rozrůstá se velmi rychle. Sama mám mátu raději mimo bylinky, v sadu pod stromy, nebo v kraji živého plotu.
Velkou popularitu v posledních letech získaly prvky z živého proutí
Mohou z nich být vytvořené nejen lemy vysokých záhonů nebo zástěny, ale děti jistě více potěší různé skrýše, iglů, tunely, zástěny a plůtky z živých vrb. Zajímavé je vysadit domeček z vrb kolem pískoviště, bude ho v létě stínit. Jen v období, kdy opadávají listy, bude mít malou nevýhodu J.
Vrbové stavby se zakládají nejčastěji v zimním nebo časně jarním období (nesmí mrznout). Sází se obvykle do pruhu mulčovací textilie, skrz kterou si připravíme kovovým předmětem (lze použít roxory, starý majzlík nebo jiný předmět odpovídající tloušťky) otvory, do kterých vkládáme pruty. Ty je vhodné na straně, kterou budeme vysazovat, zastříhnout do špičky, a zapustit do hloubky aspoň 30cm. Silnější pruty vytvoří kostru stavby, slabšími budeme vyplétat. Obvykle se používají ještě horizontálně vplétané pruty pro zpevnění stavby. Ty nekoření v zemi, proto po čase uschnou a po několika letech se rozloží. To nám ale nevadí, protože v té době už bude objekt proplétáním nově vyrůstajících prutů dostatečně pevný a zahuštěný.
Pruty je potřeba v místech, kde se kříží kosterní a doplňkové, svázat. Někdo dává přednost provazům z přírodních materiálů, někdo naopak syntetickým. Dalším krokem výstavby je konečná úprava, zejména zastřižení prutů v potřebné výšce. Poté se prostor kolem prutů utuží, povrch textilie se obvykle ukryje pod vrstvu mulče (nejlépe štěpky, event. mulčovací kůry nebo kačírku). V období růstu je třeba dohlédnout, aby vysazené vrby neuschly. Během roku se nové boční větévky zaplétají do stavby. Když se nám zdá, že výhony příliš přerůstají, je čas je zastřihnout.
Vrbové stavby se dají pěstovat také ze sazenic, které můžeme vysazovat po celý rok. Sází se do připraveného rigolu a je důležité je potom pečlivě zalévat. Toto je ovšem méně tradiční a řidčeji využívaný postup, nákladnější a náročnější na pečlivost.
Komu se to zdá složité a netroufá si založit vrbové prvky sám (třeba za pomoci dětí, je to zajímavé dobrodružství, stejně jako pozorování, jak pruty rychle ožijí), může si pozvat specializovanou firmu, kterých už u nás existuje několik, např.
a pro inspiraci https://www.sedmagenerace.cz/text/detail/sila-prouti
V zahradě můžeme využít kromě koupených hracích prvků i ty přírodní, různé prolézací kmeny, špalky, okraje pískovišť apod. Možná na zahradě dokonce zbyly po kácení nějakého přestárlého nebo poškozeného stromu. Ovšem nevýhodou je otázka bezpečnosti, event. jejich složitější certifikace. Dají se ale využít jednoduššeji jako mobiliář – broukoviště, okrasný prvek, opora pro popínavé rostliny,…
A nové jednoduše koupit - třeba https://www.zmasivu.cz/5-zahradni-nabytek .
Po pořízení nových hracích prvků zůstanou ty staré – a co s nimi? Není třeba se všech zbavovat, některé se dají recyklovat s velmi zajímavým výsledkem – např. různé prolézačky lze využít jako oporu pro popínavky, vytvoří domečky, zástěny nebo aspoň „hráškoviště“.
Někdy máme v zahradě prostor, který je třeba oddělit, třeba místo pro míčové hry, nebo svah, který je problematický pro využití i údržbu (nejjednodušší je osázet ho kvetoucími a hmyz lákajícími keři – meruzalky, ořechokřídlec, tavolníky, skalníky, málo ostnité růže do středu porostu,…). K ohraničení lze využít s výhodou i naše domácí keře, dobře rostou a obvykle poskytují potravu hmyzu nebo ptákům a dalším živočichům. Vybírejme podle potřebné výšky, některé druhy (líska, dřín, černý bez,…) jsou dosti vzrůstné. Ptačí zob, svídy, zimolezy, meruzalky, dřišťály, skalníky se vejdou skoro všude, jsou nenáročné, a ptáci jejich bobule ocení.
Pěstováním našich domácích druhů je zabývají např. https://www.puvodnikere.cz/.
Muchovníky, aronie, zimolez kamčatský, keřové rybízy a angrešty, různé růže a velkoplodé hlohy mají jedlé plody a kromě živých plotů a předělů lze zejména z těch nižších vysadit zajímavé spirály nebo bludiště.
Při práci se zahradou se děti učí spolupráci s ostatními. Už při navrhování je zajímavé se dětí zeptat na jejich přání a představy, často jsou docela zajímavé. Navíc si děti zkusí zformulovat a vyjádřit svůj názor. A bude je více zajímat, jak bude zahrada v budoucnu růst a prospívat.
Při realizaci je potřeba nejen více peněz, ale i rukou. Ale ve vícečlenné skupině je práce zábava, každý zná a umí něco jiného, můžeme od sebe leccos navzájem okoukat, osahat si, co jsme dosud neznali. Lze pozvat na pomoc sourozence, rodiče, sousedy školky, kolegy rodičů, zaměstnance místní firmy, pro které může být pomoc při realizaci školkové zahrady současně zajímavou teambuildingovou aktivitou. Později je lze pozvat znovu a podělit se o výsledky, společně zpracovat vypěstované produkty. A třeba také občas otevřít školku okolí – třeba uspořádat tématické dny nebo oslavu svátků, posílíme vztah mezi generacemi (ti starší budou jistě rádi) a pomůžeme rozvíjet sousedské společenství.
Hledání finančních zdrojů bývá složitější. V současné době je možné žádat o různé granty, ale není třeba čekat na úspěch ve výběrovém řízení, menší projekty se dají realizovat postupně svépomocí. Rodiče nebo přátelé školy budou třeba rádi sponzorovat vybraný stromek, místní podnik dopraví a umístí zajímavý kámen do geologické expozice, také různé zvířecí domečky jsou jako stvořené k tomu, aby je někdo do školkové zahrady věnoval :-)
Věřím, že zahrady školek mohou být velmi krásné a přinést nejen dětem spoustu radosti.
A děti si mohou samy vyzkoušet, jak milá práce na zahradě je, když se dotknou hlíny, když mají radost ze vzcházejícího hrášku nebo ředkviček, které si pak mohou samy utrhnout, stejně tak jako od jara do zimy některý z plodů ovoce. A bavit se návštěvou přátel ze zvířecí říše.
Text vychází květnovém, červnovém a v zářijovém čísle (roku 2015) časopisu Poradce ředitelky mateřské školy, který vydává Nakladatelství FORUM www.forum-media.cz
